jen na skok
13. ledna 2012 v 18:28 | Moka Sayuu
ahojky lidi, jak se máte :)
je tu nuda já vím, ale sem už asi nic nepřidám, nebo v nejbližší době určitě ne. Blog rušit nebudu, nechám ho tak, jak je.
Jsem ráda, že někteří z vás na mě nezanevřeli a aspoň někdy navšíví můj druhý blog, který je momentálně taky mimo provoz XD
No nic, už půjdu. mějte se tu hezky a snad se zas někdy ozvu ;-)
nějaký obrázky, aby se to tu trochu oživilo :)
Už nevím
8. července 2011 v 11:46 | Moka Sayuu
Už fakt nevím, jetsli pokračovat nebo ne. Dost to tu vázne a já vážně nevím co přidávat. Když už něco přidám, stejně to nikdo nečte, takže to asi nemá cenu. Tak přemýšlím, jestli to prostě nechám být, nebo to tu pozastavím. Taky přemýšlím, že bych to tu zrušila, ale ještě si to promyslim. Zatím se mějte hezky a užívejte si prázdniny
Soshiki: Tōitsu 1
3. července 2011 v 11:45 | Moka Sayuu
|
Soshiki: Tōitsu (n,s)
Zvuk, kdy se do sebe zasekávají meče a jiné chladné zbraně, nahání hrůzu. Při zaslechnutí něčího bolestného nebo povzbuzujícího křiku vám běhá mráz po zádech. Vidět naživo, jak vaši druhové bojují proti údajnému nepříteli, který není ničím jiným, než jen další odlišnou rasou je zničující. Vědět, že tahle bitva, tahle válka, je jen jeden velký nesmysl. Nikomu ale nevadí, kolik obětí přinese, všichni chtějí jenom vítězství pro svou rasu.
Každá rasa byla odlišná od druhých. Nejen vzhledem, schopnostmi, ale hlavně názory. Nikomu se nelíbilo, že si každý nárokuje právo na tuto zemi. Argumenty typu: "My jsme lidé, proto to patří nám", "Bůh vás stvořil, proto tento svět náleží jemu", "Naše magie léčí a pomáhá této zemi, je naše" nebo "My jsme nejsilnější a všem dokážeme, že na vládu nad tímto světem máme právo pouze my" a podobně se ostatním nelíbily. Každý chtěl jenom moc a zabrat největší území pro svůj lid. Dříve žili spořádaně všichni vedle sebe. Doteď nikdo přesně neví, kdo rozpoutal hádku u velkého stolu, kde se scházely vůdci nejvyspělejších a nejsilnějších ras. Každý to jenom shazuje na ostatní.
Stříbrnovlasá dívka sleduje tiše boj, který probíhá kousek před ní. Ale přesto je vysoko nad tím vším. Stojí vedle zdobeného trůnu, na kterém sedí její otec. Hledí na něho, jak si podepírá hlavu a se zájmem sleduje prolévání krve. Její hnědé oči prolétly celé bojiště. Viděla spousta nehybných těl lidí, démonů, andělů i čarodějů. Ale ještě bylo spoustu těch, kteří stáli a bojovali. Mezi nimi byli i její sourozenci.
Všichni bojují, a je jim jednom jestli dříve byli přátele, nebo ne. Teď to prostě byl nepřítel. Bojovníci umírali, ale o to se nikdo nestaral. To až bude konec, budou všichni prolévat slz nad padlými bojovníky jejich druhu. Ale kdo si vzpomene na ty druhé? Opláče je taky někdo? Je tu spousta nevinných, kteří s touhle válkou nemají nic společného, a přesto tu teď stojí se zbraněmi v rukách a bojují po boku svých druhů.
"Otče, proč nemohu jít bojovat a pomoc ostatním" obrátila se dívka na svého otce, který se na ni ustaraně podíval. "Moko, si moje nejmladší dcera. Jelikož Arisa a Faust odmítli nastoupit na moje místo, budeš to ty, kdo to udělá" snažil se jí to, už po několikáté otec vysvětlit. Moka jen zakroutila hlavou a podívala se na své sourozence, jak na tom jsou. Oba měli plné ruce práce. To co ale viděla, se jí vůbec nelíbilo.
Prohrábla si vlasy, luskla prsty a její tělo na chvíli zmizelo v ohnivém tornádu. Když zmizelo, už tam nestála ta jemná dívka. Pořád to byla ona, a zároveň nebyla. Na zádech ji vyrašila černá blanitá křídla. Narostly jí delší nehty a její čistě bílé dlouhé šaty, byli ohněm ožehlé. Dříve jí sahaly po kotníky, teď je měla sotva po kolena. Sem tam měli černou šmouhu nebo propálenou díru, ale i tak ji to slušelo.
"To že jsem nejmladší a mám povinnosti, neznamená, že nechám své sourozence padnout samotné" zavrčela Moka a seskočila ze skály, na které byla i se svým otcem. Slétla na zem a máchla rukou, ze které vyšlehlo několik plamenů, kterými smetla pár snaživých lidí, kteří chtěli napadnout Fausta ze zadu.
"Moko" vykřikl Faust, když za svými zády ucítil horký poryv větru a nad hlavou mu něco prořízlo vzduch. Jako by nad ním něco proletělo. "Co tu děláš" vyjel na ní jen, co slétla k němu na zem. "Taky tě zdravím bratříčku. Děkovat nemusíš" ušklíbla se na něho Moka, když uviděla, jak Faustovi nebezpečně zacukalo obočí. "Jasně jsme ti řekli, že.." chtěl zase něco říct, ale Moka ho hned utnula. "Jo, já vás slyšela, ale popovídáme si o tom, až tohle skončí, co ty na to" mrkla na něho a opět se vznesla do vzduchu, aby mohla pomoci i své sestře a ostatním, co to budou potřebovat.
Války ráda neměla. Vlastně se toho ani účastnit nechtěla, ale neměla na výběr. Před měsícem jí otec oznámil, že po něm zdědí vládu nad všemi démony, tudíž celé peklo. Na otázku, co její bratr, který byl z nich třech nejstarší, jí odpověděl, že prý má jiné plány do budoucna, než vládnout podsvětí. Její sestra mu řekla to samé. Takže všechny povinnosti, u kterých byla možnost, že se k ní vůbec nedostanou, na ni najednou dolehly všechny.
"Tss" procedila Moka skrze zuby a na chvíli se zastavila, aby se mohla rozhlédnout, jak to všude vypadá. Najednou uslyšela nějaký pláč, proto se za ním ohlédla, aby mohla strnout hrůzou. V kaluži krve klečela holčička, plakala a třásla s nějakým tělem. Šatičky měla také umazané a šmouhy na tvářích dokazovaly, že se krve dotýkala a pak si rukama utírala stále stékající slzy. Moka si hned všimla, že tělo, se kterým holčička třese, patří nějakému muži. Už od pohledu to byl člověk. Moce hned došlo, že to musel být její otec, ale nechápala, kde se to dítě mohlo vzít uprostřed krvavého bojiště.
Nemyslela a hned jednala. Nevšímala si bojovníků pod sebou a rovnou slétla k zemi, aby mohla dívenku popadnout do náruče a odnést ji někam do bezpečí. Jestli někdo přijde na to, že sem zachránila lidské mládě, bude pak všem jedno, kdo jsem, pomyslela si Moka, když se snesla k zemi až někde mezi stromy, a postavila dívku na nohy. Chvíli si ji prohlížela, aby se ujistila, že není nijak zraněná. Přece jenom je to dítě. Nemohla by ho tam nechat samotné. Věděla, že dřív nebo později by ji někdo objevil a zabil. Samozřejmě pokud by to nebyl někdo jejího druhu.
"Jsi v pořádku?" sklonila se Moka k dívce a pohladila ji po vláskách. Dívka sebou cukla a o krok ustoupila. Třásla se. Moka pochopila, že se jí bojí. Kdo by se nebál, když je ve své vlastní podobě a už nevypadá zcela jako křehký člověk. Jen si povzdechla a zase se narovnala. "Tvého otce je mi líto. Raději tu zůstaň, ať se nepřipleteš, kam nemáš" poradila ji ještě předtím, než se na ni usmála, aby ji povzbudila a zase odlétla do chumlu bojovníků. Kdyby se na chvíli zdržela, zjistila by, že ji dívka chtěla něco říct.
Letěla vysoko, aby na ni nikdo nedosáhl, a přesto ji zasáhli. Akorát letěla na pomoc sestře, když na ni někdo skočil a strhl ji k zemi. Náraz byl tvrdý, protože na ni dopadlo ještě něčí tělo. S jistotou mohla říct, že jde o někoho z andělů. Jasně viděla jeho bělostná křídla, které měli na délku víc jak metr a půl. Hleděla do modrých očí, když si uvědomila palčivou bolest v ruce a křídle. Anděl ji držel u země za ramena a snažil se přivolat si někoho na pomoc. Na chvíli nedával pozor, protože natočil hlavu na stranu, aby mohl zavolat na nejbližšího anděla. Tu chvíli Moka využila samozřejmě ve svůj prospěch.
V rukou se jí začaly utvářet ohnivé koule, které vší silou mrštila na svého věznitele. Ten ji šokem pustil, takže mu Moka mohla zasadit další ránu do zátylku, aby ho tak mohla zbavit vědomí. Za ní se ozval křik, který byl ale brzo přerušen jiným křikem, který volal její jméno.
"Moko" vykřikl Faust, když svým mečem zasáhl anděla, který chtěl zaútočit na Moku, když k němu byla otočená zády. "Jsi v pořádku" zeptal se Faust, když se k ní dostal. Ovšem dřív, než mohla všechno popřít, si všiml natrženého křídla a řezné rány na její ruce. "Pojď" řekl Faust, popadl Moku za ruku a proběhl s ní mezi bojovníky až někam k nějaké chatce. "Ukaž" poručil a Moka věděla, že nemá cenu se vzpírat. Otočila se k Faustovi zády, který ji chytl za rameno a začal jí léčit roztržené křídlo.
Prudká bolest ji vystřelila od konce křídla, přes lopatku až do ramene. Nic nebolelo tolik, jako zraněné křídlo. Ale jeho uzdravování bylo ještě horší. Křídly, zvláště těmi démonskými, prostupuje mnoho nervů. Také nesmíme zapomínat, že je tvořeno i kostí. Protože kdyby tam kost nebyla, tak by křídlo nemělo žádnou oporu a tudíž by nemělo jak vzlétnout. Když Faust skončil s křídlem, podíval se i na ruku. Musel se lehce usmát, protože i když Moka neuměla dobře léčitelskou magii, znala základy. Rána už přestala krvácet, ale nedokázala se zcela zacelit. Proto jenom postačilo, když nad ranou přejel Faust dlaní, a rána byla v tu chvíli zacelená.
"Jestli chceš vážně bojovat, tak aspoň na sebe dávej pozor" pokáral ji Faust, když už byl hotov. "Budu se snažit" usmála se Moka, ale její úsměv hned zmizel, když se znova podívala do krvavých řad bojujících bytostí. "Běž napřed, až to skončí, sejdeme se ve středu bojiště" napadlo Moku, když si uvědomila, že někde poblíž zanechala tu holčičku. Chtěla ji zkontrolovat, jestli je v pořádku. Faust jenom kývnul a zmizel v závanu větru, aby se mohl objevit o několik metrů dál vedle své další mladší sestry Arisi.
Moka se rozeběhla směrem, kterým cítila lidskou auru. Co ji ale znepokojilo, byla jiná aura, démoní, které byla nebezpečně blízko. Už byla blízko, když zaslechla něčí hlas, který ale nemohl patřit dívce, protože byl až moc hrubý.
"Pojď, ty člověčino" promluvil nějaký vypelichaný démon a tahal dívku za ruku. Bylo jasné, že dívka s ním nikam nechce a snaží se bránit, jak jen může, ale proti démonovi, kteří je třikrát tak velký, jako ona, prostě nemá šanci. "Ona s tebou ale nikam nepůjde" zavrčela Moka a pár dobře mířenými ranami připravila démona o vědomí. Úplně stejně, jako předtím toho anděla. Asi se ptáte, proč nikoho prostě nezabije, když patří k jednomu z druhů, kteří se s nikým nemazlí. Odpověď je vcelku jednoduchá. Nemá zájem chovat se jako zvíře. Zabíjet kohokoliv na potkání, je špatné a navíc je to pod její úroveň. To ona patří mezi ty urozené v podsvětí.
Jen co démon skončil na zemi, přiběhla Moka k dívce. "Jsi v pořádku? Neublížil ti?" ptala se, ačkoliv věděla, že se jí zřejmě bude znova bát. Proč se ale starala o obyčejného člověka? Bylo to snad ze soucitu nebo z lítosti. Nebo si snad chtěla jenom pohrát a pak zasadit poslední ránu? Ne. Ani jedno to nebylo. Měla děti ráda a nenáviděla, když se ubližuje nevinným a bezbranným. Moka byla milá bytost, ale kdo ji nezná, nemůže pochopit. Když vypadá jako člověk, je mezi všemi oblíbená, ale pokud má svou pravou podobu, jde z ní strach a každý se jí raději vyhne, než aby se k ní jenom přiblížil na pár metrů. Tedy kromě její rodiny.
"Děkuji" poděkovala dívenka a obdařila Moku úsměvem, který už dlouho nikde neviděla. Když se někdo usmíval, tak to byl jenom chladný krvechtivý úsměv, který netoužil po ničem jiném, než se jenom zbavit překážky. Tenhle úsměv byl jiný. Plný vděčnosti, štěstí a radosti. "Jak pak se jmenuješ" zeptala se Moka, aniž by věděla, k čemu ji bude platné, znát jméno té dívky. "Aiko a vy jste" zeptala se dívenka a prohlížela si Moku. Musela uznat, že se jí nejdříve bála, ale když ji už podruhé zachránila, musela uznat, že všichni démoni asi nebudou tak krutí, jak jim vždycky všichni říkali. Ani jednou ji nenapadlo, že by to na ni mohla Moka hrát a pak by ji mohla ublížit.
"Moka" odpověděla Moka a zatáhla Aiko hlouběji do lesa. Bylo totiž nebezpečné, aby se potloukaly na hranici mezi lesem a bojištěm. "Kam jdeme" zalekla se na chvíli Aiko, když se vzdalovali od světla, a šli hlouběji do tmy. "Zůstat tam, by bylo nebezpečné. Musíme někam, kde budeš v bezpečí" vysvětlovala Moka, když narazili na malou chatku.
"Kde ses tu vlastně vzala" nevydržela to Moka se nezeptat. Aiko se zakoukala stranou a pak si jenom povzdechla. "Utekla jsem z domu. Ten pán nebyl můj tatínek, ale jeden ze stráže. Měl mě chránit a odvést zpátky. Zrovna jsme se chtěli vrátit, když ho ozářilo nějaké světlo a on padl k zemi mrtví" vzlykla Aiko, a k velkému překvapení Moky, je chytla kolem pasu a objala jí. Moka ji pohladila po vláskách a počkala, až se uklidní, což netrvalo zas tak dlouho.
"Teď budu muset odejít, ale až za oknem uvidíš ohnivého ptáka, jak klepe zobákem na okno, bude to znamení, že budeš moct odejít" usmála se na ni Moka a chtěla odejít, ale Aiko ji nehodlala pustit. "Uvidím tě ještě někdy?" zeptala se Aiko smutně a utírala si slzy do rukávu. "Aiko, já jsem démon a ty člověk. Kdyby tě se mnou někdo viděl, mohlo by to být nebezpečné" snažila se jí to vymluvit, ale sama musela uznat, že ji ta dívka přirostla k srdci. "Prosím, budu dávat pozor" zaprosila Aiko a udělala na Moku štěněčí pohled, kterému nemohla odolat. Moka si jen povzdechla a natáhla k Aiko ruku. Chvíli se nic nedělo, ale po chvíli se jí na dlani začala formovat ohnivá koule. Když zmizela, zůstala jí v dlani dýka a po ohni nebylo ani památky.
"Kdybys byla v nebezpečí, stačí silně stisknout tuhle dýku a já ti přijdu na pomoc, ano" řekla Moka a dýku podala Aiko. Ta si ji chvíli prohlížela, než ji s úsměvem přijala. "A teď už vážně musím. Bitva se blíží ke konci, a jestli u toho nebudu, budu mít průšvih, to bys přece nechtěla" řekla Moka a mrkla na Aiko, která hned pochopila. Hned na to Moka vyběhla z chatky, aby se mohla vznést k pomalu potemňující se obloze. Letěla nad lesy, než konečně přistála uprostřed bitvy, kde už na ni čekali její sourozenci.
Hlavní postavy
1. července 2011 v 17:46 | Moka Sayuu
|
Soshiki: Tōitsu (n,s)
Moka Sayuu-Tsumi
Faust Sayuu-Tsumi
Arisu Sayuu-Tsumi
Lion-Otoko
Aram-Yurushi
Raven-Maho
Recenze
1. července 2011 v 16:16 | Moka Sayuu
|
Soshiki: Tōitsu (n,s)
Čtyři národy + čtyři názory = válka všichni proti všem.
Co se stane, když se čtyři národy postaví proti sobě a vstanou v nejhorší válce za posledních tisíc let? A co pak, když válka skončí, ale přesto se hlavy národů odmítají dohodnout na společném řešení? Budou toho vůbec schopni nebo nastanou temné časy, kdy válka bude střídat válku, a nevinní budou umírat? Ale co když se objeví nová generace? Bude schopna napravit a odčinit tak špatná rozhodnutí svých otců?
Jak to všechno dopadne se dozvíte v povídce s názvem: Soshiki: Tōitsu (Organizace: Znovusjednocení)
Národy:
1. Otoko (člověk)-lidské pokolení
2. Tsumi (hřích)-démoni
3. Yurushi (odpuštění)-andělé
4. Mahō (magie)-čarodějové
Hlavním pár bude tvořit holka a kluk. Ale nebojte, kousky shonen-ai zabloudí i sem =)
Jsi jenom můj 8
28. června 2011 v 15:55 | Moka Sayuu
|
Jsi jenom můj (s)
Ve zlatnictví vybrali Takahirovi jedny nádherné, ale pěkně drahé hodinky. Misaki se ani nepozastavil nad jejich cenou, protože věděl, že pro Usagiho cena nehraje roli. Nikdy nemohl pochopit, jak může tak lehkomyslně rozhazovat peníze za věci, které se dají koupit i levně. Misaki si ve zlatnictví také všiml dvou řetízků a každý měl jednu půlku srdce. A na každé půlce srdíčka byl jeden zajíček, a když se ta srdce spojila, tak ti dva zajíčci se dotkli čumáčky. A proč vlastně Misakiho zaujaly zrovna tyhle přívěšky? Tvar srdce, protože Usagiho miloval, ačkoliv by mu to nikdy do očí neřekl. Navíc Akihikovi říkal Usagi, což v překladu znamená zajíc. Proto ta podoba zajíce.
"Líbí se ti tady něco, Misaki" zeptal se po chvíli Usagi, když se sám porozhlédl po obchodě. "Ne" zakroutil Misaki hlavou, ale v duchu sliboval, že se sem vrátí pro ty řetízky. "Tak můžeme jít?" zeptal se Usagi a Misaki jen přikývl na souhlas. Cesta zpátky byla snad delší, než když jeli tam. Tedy aspoň tak to Misakimu připadalo. Nic ale neřekl, jen se díval z okna a pozoroval ubíhající krajinu.
"Začíná pršet" poznamenal Misaki, když si všiml pár kapek vody stékající po okně. Usagi jen přikývl a pustil stěrače, aby mohl lépe vidět na cestu. Také pustil rádio, ale ztlumil ho natolik, aby hudba tvořila jen jakousi kulisu. Misaki, aniž by si toho byl vědom, se do hudby zaposlouchal a ukolébán pravidelným rytmem bubnování kapek na okno a vůní Usagiho parfému, mu klesla víčka a on podlehl spánku. Zdál se mu sen o utichajícím vrčení motoru a lehkém závanu větříku v jeho tváři. Pak, jak ho někdo bere do náruče a o pár chvil později pokládá do něčeho měkkého. Nevěděl, co to je, ale bylo to příjemné, proto jen něco nesrozumitelného zabručel a trochu se zavrtěl. Čísi dlaň po výskala ve vlasech, čímž ho uvedla do ještě hlubšího spánku, že pak už nevnímal vůbec nic.
"Vstávej. Misaki" šeptal s úsměvem na rtech Usagi, když mu Misaki ležel na rameni a on ho držel kolem pasu. "Ještě ne" protestoval slabě Misaki a z Usagiho ramene se přesunul na jeho hruď. "Musíš do školy" upozornil ho Usagi, i když by byl raději, kdyby zůstal domu. "Cože!!" vyjekl Misaki a rychle se posadil. Vyděšeně se rozhlížel kolem sebe a snažil se vzpomenout, co se vlastně stalo. Ksakru, asi jsem v autě usnul, ale jak jsem sem dostal, a proč se musím probrat zrovna u Usagi v posteli, a ještě na něm ležet!, hysterčin Misaki a v duchu se snažil nějak uklidnit. Z jeho přemýšlení ho ale vytrhly Usagiho rty, které se přisály na jeho ústa. Misaki nechtě musel přiznat, že se mu to líbí, a proto se ani moc nebránil. Jen se rukama zapřel o jeho hruď. "Pusť mě, musím do školy" chytal Misaki dech, když ho Usagi konečně osvobodil od svého horoucího polibku. S úsměvem ho pustil a Misaki rychle vyskočil z postele, ale když si uvědomil, že na sobě nic nemá, rychle sebral přikrývku a omotal ji kolem sebe. Ještě že měl Usagi svojí, pomyslel si Misaki a snažil se na něho nekoukat.
"Už musím" vykoktal Misaki a celý rudý, a ještě ke všemu omotaný přikrývkou, vyběhl z Usagiho ložnice do svého pokoje. Teprve v pokoji si uvědomil ten hrůzný fakt. Jelikož si nepamatuji, jak jsem se dostal do postele, musí to znamenat, že mě tam Usagi musel odnést. Ale když jsem se probudil nahý, tak……, to ne. Usagi mě musel vysvléknout, to znamená, že mě viděl….., pane bože, nadával v duchu Misaki a vjel si prsty do vlasů, div si jich pár nevytrhl, jak jimi škubl. Ne, nesmím panikařit, to chce zachovat klidnou hlavu, uklidňoval se Misaki a začal se rychle převlékat, aby nepřišel pozdě do školy. Oblékl se, popadl tašku a vyběhl z pokoje po schodech rovnou do chodby. "Počkej Misaki. Vezmi si snídani, já tě do školy hodím" snažil se ho Usagi zastavit, ale Misaki jen zakroutil hlavou. "Promiň, ale dneska vážně spěchám" vymluvil se Misaki a vyběhl z bytu pryč.
"Misaki" zašeptal Usagi sklesle a uklidil nádobí, které tam zanechal, když si včera odpoledně, těšně předtím, než odjel vyzvednout Misakiho ze školy, zanechal. Nevěděl, jak dlouho to takhle ještě půjde. Misaki zatím ani jednou nedal najevo, že by Usagimu jeho city oplácel. Přesto měl alespoň malinkou naději, protože se ani moc nebránil, když ho líbal nebo se s ním mazlil. Tedy bránil, ale ne takovým způsobem, aby dal najevo, že se mu to přímo nelíbí. Spíš jen na to nebyl zvyklí. Když měl Usagi všechno poklizené, hodil na sebe kabát, šálu kolem krku, boty a vypadl z domu. Odešel do garáže, kde měl zaparkované auto a odjel do práce.
Usagi bude mít příští týden narozeniny, napadlo Misakiho, když poslouchal učitele, jak vykládá nějakou látku. Ale vůbec ho neposlouchal. Jenom přemýšlel, co by měl Usagimu koupit za dárek. Ale když on má tolik peněz, že ani nevím, co bych mu měl pořídit, aby to bylo originální a nečekal to, přemýšlel Misaki. Celou hodinu si lámal hlavu s dárkem, až úplně zapomněl, že příští týden to bude přesně rok, co se dostal k Usagimu.
"Na co myslíš" drcnul do Misakiho Shinobu, když zazvonilo na přestávku, ale Misaki na to nijak nereagoval. "Ale o ničem" odbyl to Misaki a naházel do tašky všechno učení a odešel se Shinobuem na další hodinu. "Shinobu" ozval se najednou Misaki, ale stále se díval před sebe, aby náhodou do nikoho nevrazil. "Ale radši nic" zamluvil to rychle Misaki, než stihl Shinobu něco říct. Na chvíli Misakiho napadlo, že kdyby se zeptal Usagiho, co by chtěl k narozeninám, tak by na 99,9 % řekl, že jeho. Tedy alespoň to si Misaki myslel. Nechtěl ovšem nic riskovat, proto se rozhodl pro klasický dárek. Věděl, nebo tedy aspoň doufal, že ho Usagi má vážně rád. Možná proto, že mu to říkal neustále dokola, aby na to nezapomněl. A možná také proto, že i on k němu cítil něco jiného, než jen přátelství, ale to zatím odmítal.
Koupím mu květiny, uvařím dobrou večeři a také bych mu mohl koupit nějaké ty zelené koule, co žijí ve vodě. Zároveň bych mu tím poděkoval, že mě u sebe nechal i potom, co se bráška rozhodl, že mě chce vzít zpátky, usmál se Misaki a s touto myšlenkou vydržel do konce celého vyučování, kdy po škole vyběhl tak rychle, že se s ním Shinobu nestihl ani rozloučit. Náhle se před školou zastavil a vzpomněl si na ty dva přívěšky, které viděl v tom zlatnictví. Zda by se mu líbili, zamyslel se Misaki a teď už se pomalým krokem rozešel domů. Zvykl si říkat Usagiho bytu domov. Alespoň pro tuhle chvíli. Věděl, že dřív nebo později bude muset odejít. Měl hned několik důvodů se domnívat, že ho bude muset brzo opustit.
Za prvé, určitě si Usagi brzo někoho najde, a bylo jasné, že Misaki půjde z cesty. Tohle ale byla nejhorší varianta, která Misakiho napadla. Možná si nechtěl připustit, co k Usagimu cítí, ale věděl, že od něho nebude chtít jen tak odejít. A pak, až bude mít po promoci, určitě bude muset odejít. Přece nebude u Usagiho zavázet celý život. I když by Misaki s ním rád zůstal, věděl, že to nebude možné. Prozatím si chtěl využít těch chvil, kdy byl s Usagim sám. Strašně se mu líbilo a hlavně mu lichotilo, jak se o něho Usagi staral. Někdy si ale připadal zbytečný, jenom přítěž. Tak se ponořil do svých myšlenek, že si ani neuvědomil, že došel až k Usagiho bytu. Zrovna chtěl odemknout, když se dveře samy otevřely.
Příští týden to bude rok, so se mnou Misaki bydlí. Něco jako výročí, přemýšlel Usagi, zatímco propiskou nepřítomné ťukal do papíru na stole. "Akihiko" vyjel na něho Isaka rozčíleně, protože na něho mluvil už dobrých pět minut a on ho nevnímal. "Co" zeptal se nechápavě Usagi a s lhostejným pohledem na Isaku pohlédl. "proč nejdeš domů, když tu stejně nic neděláš" rozčiloval se Isaki a propaloval Usagiho pohledem. "Možná máš pravdu" přiznal Usagi a zvedl se ze židle a odešel. Venku nasedl do svého červeného sportovního auta a vyrazil směrem domů. Cestou přemýšlel, jestli si i Misaki vzpomněl. Také ho napadlo, že by ho mohl něčím překvapit, ale naprosto netušil čím. O pár minut později už parkoval v garáži a vyjížděl výtahem ke svému bytu.
Kabát si pověsil na věšák a šel si uvařit kafe. Ať přemýšlel, jak chtěl, nedokázal přijít na perfektní dárek pro Misakiho. Misaki byl pro Usagiho prioritou číslo jedna. Proto chtěl, aby byl Misaki spokojený a on tak mohl sledovat jeho usměvavou tvář, když se z něčeho radoval. Možná ten přívěsek, na který koukal ve zlatnictví, kde jsme kupovali pro Takahira hodinky, napadlo Usagiho a sám pro sebe se nad svým nápadem usmál. S hrnkem kávy odešel do předsíně pro poštu, kterou vyzvedl a jen tak ji tam pohodil. Akorát chtěl odejít, když zaslechl kroky po chodbě. V tomhle patře bydlel jenom on, takže mu došlo, že to musí být Misaki.
"Usagi?" řekne překvapeně Misaki, když Usagi otevře dveře dřív, než stačí dát Misaki klíče do zámku. "Já myslel, že jsi říkal, že budeš v práci až do večera?" ptal se nechápavě Misaki, když za sebou zavíral dveře a vyzouval se z bot. "Taky jsem si to myslel" usmál se Usagi a sedl si na pohovku, kde počkal na Misakiho, až se k němu připojí. "Jak bylo ve škole" zeptal se Usagi, když si k němu Misaki přisedl. "Dobře" odpověděl Misaki, ale tou odpovědí si nebyl jistý. Popravdě celou dobu byl nějak mimo, protože přemýšlel nad Usagim a dárkem pro něho. Vlastně ani nevěděl, co ve škole dělali. Snad mi Shinobu zítra osvěží paměť nad dnešním školním dnem, povzdechl si Misaki a sám pro sebe se usmál. Usagi-san, pomyslel si Misaki, když mu hlavou bleskla vzpomínka na jejich prvního společného valentýna. A nebylo to zas tak dávno, jenom asi před čtyřmi měsíci. Ale pro Misakiho to byl zážitek na celý život.
Náhle ho Usagi objal kolem ramen a přitáhl si ho k sobě blíž. Misaki zprudka zčervenal a proto sklonil hlavu, aby mu vlasy spadli do obličeje. Nechtěl, aby ho takhle Usagi viděl. Pak zaslechl Usagiho smích a pomyslel si, že červeň na jeho tvářích stejně postřehl. "Miluji tě, Misaki" šeptl Usagi Misakimu do ucha a políbil ho do vlasů. Misaki jen vzdychl, jak jím projel elektrický proud. Taky tě miluji, Usagi. Ale nedokážu to říct nahlas, ještě ne, omlouval se v duchu Misaki a užíval si Usagiho doteků do doby, než se od něho odtáhl se slovy: "Zítra přijdu déle, tak na mě nečekej".
"Nezradím tě" 18
23. června 2011 v 0:00 | Moka Sayuu
|
"Nezradím tě" (s)
Hnědovlasý chlapec opatrně otevřel oči a rozhlédl se po místnosti, ve které se nacházel. Zjištění, že leží na měkké posteli a není zavřený a svázaný bůh ví kde, ho překvapilo. Okna v místnosti byla zatažená, ale i přes těžké černé závěsy dovnitř proniklo pár paprsků světla. Zahlédl i tmavě hnědé dveře, ale jestli byly zamčené nebo ne nevěděl. Avšak nepředpokládal, že by byly odemčené. Už jenom to, že ho Kanata podrazil a unesl ho sem, na toto místo, dosvědčuje, že nemá v plánu ho jen tak pustit. Povzdech, který mu unikl, byl nasycen smutkem, rozpolcenou osobností a především beznadějí.
Myšlenky mu zatoulali až k černovlasému démonovi se stříbrnýma laskavýma a něžnýma očima. K přátelům, kteří ho ochraňovali, měli ho rádi a drželi při něm. K příteli, jenž byl pro něho rodinou, ale nyní oba stojí na opačných stranách. Bylo mu z toho úzko a někdy se mu i stahovala hruď těžkostí vlastních myšlenek nebo svíralo hrdlo, až mu scházel kyslík. Nenáviděl ten pocit. Byl stejný jako nepřítel, který přepadává ze zálohy. Nikdy není připraven se mu bránit a vždy ho zaskočí b nestřeženou chvíli. Ve chvíli, kdy se cítí být zranitelný víc, než kdykoliv jindy.
Vstal a přešel k oknu, aby se podíval, jak pozdě je. Slunce akorát zapadalo a obloha pomalu nabírala tmavší a temnější barvy. Zatáhl závěs, který předtím trochu odhrnul a podíval se ke dveřím. Přešel k nim a zkusil, jestli náhodou nejsem odemčené. Nejsou. Byl tady zamčený a nejhorší bylo, že ani nevěděl kde je a co se s ním stane. Chvíli si zahrával s myšlenkou, že o tom měl všem říct a že by třeba pak mohli vyhrát. Kdyby neměl žádné tajnosti a jednal narovinu a neobcházel kolem horké kaše, vše by teď mohlo být jinak. Nebo by mohlo být mnohem víc obětí. Teď měli štěstí, nikdo nebyl zraněn, nebo ne tedy nějak vážně. Yuki byl nervózní, proto si sedl zpátky na postel. Nemohl dělat vůbec nic. Jediné řešení, které se nacházelo, se mu nelíbilo. Sedět a čekat, co se bude dít? Neměl na vybranou.
Kvítky modré růže padají na zem. Zbytek květu je držen v dlani, která jej svírá, ba přímo drtí. V druhé ruce drží sklenku s červeným vínem, ale své rty v tom nesmočí. Nakonec růži upustí na zem a odejde pryč. Jde do místnosti s velkými okny, kde místo stropu je jen prosklená kopule. Jelikož už slunce nesvítí, panuje všude naprostá tma. Ticho, které zde vládne, je sice narušováno kroky, které se rozléhají po celé místnosti, ale i tak je to ticho děsivé. Tma a ticho vyvolávají pocit samoty, ale on ho nevnímá. Jen co dojde na konec místnosti, která spíš připomíná halu nebo hodovní sál, a usedne do křesla, prožene se pokojem mrazivý vítr a chlad, který ho následoval, byl schopný zalézt až pod kůži.
"Máte něco, Takashiro-sama" zeptala se Toko, když už dlouhé dva dny pátrají po Yukim, ale stále nic nenacházejí. Mají spoustu stop, ale žádnou, která by je dokázala dovést přímo na místo. Všichni už jsou zoufalí, ale Luka ze všech snad nejvíce. Přespává v Yukiho pokoji, ale proč? Chce snad mít pocit, že Yuki nikam neodešel a je tam stále s ním? Nebo si snad uvědomuje jeho nepřítomnost a tráví tam veškerý čas jenom proto, aby si připomínal jeho vůni, vzpomínky na něho? Možné je cokoliv. Důvod může být takový ale i opačný. Ani si neuvědomil, při tom všem přemýšlení nad Yukim, že jeho dráček Sodomo někam zmizel.
Uběhly další tři dny, když se Sodomo ukázal. Akorát seděli u snídaně, když Sodomo přistál na Lukově rameni. Jenže Luka si ho ani nevšiml, jak byl ponořený sám do sebe. Dráček už toho měl taky dost, tak ho prostě kousnul do ucha, což Luku probudilo k životu. "Au, Sodomo" zavrčel, jen co se probral ze šoku, když se mu ostré zoubky jeho chlupatého okřídleného kamaráda zahryzly do ucha. Všichni u stolu sebou trhli, když po dlouhé době zaslechly Lukův hlas. Celou tu dobu, což byl asi přibližně týden, nepromluvil. "Sodomo se vrátil" řekl Tsukumo, když si všiml dráčka. On a Shusei byli snad jediní, kteří věděli, že tu Sodomo celou dobu nebyl. "Kdes byl celou dobu, chlupáči" usmál se Shusei, když Sodomo uhýbal před Lukovým vražedným pohledem.
Sodomo něco řekl v cizím jazyce, ale Shusei, ani nikdo jiný mu nerozuměl. Možná Luka, ale ten ho neslyšel, protože mluvil moc potichu a navíc si mnul ucho, protože ho bolelo. "Promiň, ale já ti nerozumím" zakroutil Shusei hlavou a z dráčkovy tlamičky vyšel jen tmavě černý kouř. Sodomo přelétl zpátky ke svému pánovy a vše mu zopakoval. Luka strnul a nevěřícně na Sodoma hleděl. "Ty víš, kde je Reiga?" vyhrkl Luka, když se vzpamatoval. V jeho srdci zaplanul malý plamínek naděje a do jeho očí se opět dostal zvláštní lesk, který míval jenom, když byl s Yukim. "Kde" vykřikli všichni, dokonce i Takashiro se nechal strhnout, ale zeptal se normálním hlasem. Luka chvíli poslouchal, co mu Sodomo říká, přitom jenom přikyvoval, pak to zopakoval ostatním.
"Je na svém hradě na ostrově v Západním moři na Druhé straně" přetlumočil Luka. Všichni ostatním přikývli a chtěli hned vyrazit, ale nikdo si neuvědomil, že neví, jak by se tam dostali. Nakonec je zarazil Takshiro se slovy, že musí dojít pro pár svitků, aby je mohl přemístit. Všichni přikývli, a zatímco Takashiro odešel hledat potřebné věci pro přenos, ostatní počkali v hale, kde debatovali, kdy bude nejlepší tam vtrhnout a kdo si vezme koho na starost. Luka řekl rovnou, že on půjde přímo za Reigou. Ostatní souhlasili, protože věděli, že oni samotní by zřejmě neměli žádnou šanci, proto to raději nechali na Lukovi. Navíc věděli, že kde bude Reiga, bude i Yuki.
Takashiro přišel o půl hodiny později. Luka se postavil spolu s Zweilty do kruhu. Takashiro kolem nich rozprostřel svitky. Natáhl ruce před sebe a zamumlal pár kouzelných formulí v cizím jazyce. Netrvalo to ani deset vteřin a všichni začali pomalu mizet v mlhavé záři. O pár vteřin později se objevili před obrovským hradem, ale zvláštní bylo, že nikde nikdo nebyl a všude panovalo ticho a chlad.
"Divné" řekl Hotsuma něco, co si myslel každý. "To ticho a nepříjemný vlezlý mráz, skoro jako by nás očekávali" přikývl Shusei a střelil pohledem k obrovským vratům, které se pomalu začaly otevírat. Nikdo z nich ale nevyšel. Každý se podíval po ostatních, co si o tom myslí, ale všem to přišlo podezřelé a museli souhlasit se Shuseiem. Oni je očekávali. Věděli, že přijdou pro Yukiho, ale že by nepřipravili žádný uvítací výbor? To bylo víc než podezřelé, ale oni nemohli udělat nic jiného, než vejít dovnitř. Museli dostat Yukiho zpět, ať už je to mělo stát cokoliv.
"Ale, ale, tak jste nakonec přišli" zasmál se jeden z Mid-vilainů a vystoupil z pozadí jednoho z mnoha sloupů. Všichni se postavili do bojové pozice, jenom Luka zůstal klidně stát. Ale i on se připravil. On ale jenom pevně chytl svůj meč. Byl připravený kdykoliv s ním máchnout a zabít cokoliv a kohokoliv, kdo mu bude stát v cestě. Byl rozhodnutý získat zpět to, co je jeho, co mu bylo už mnohokrát odcizeno a odepřeno, to, co tolik miluje. Yukiho.
"Kde je" zeptal se ledovým hlasem Luka, ale nebyl tak klidný, jak navenek vypadal. Uvnitř něho vířilo tolik pocitů. Od lásky k Yukimu, přes negativní myšlenky, které u něho vyvolávali beznaději, až po hlubokou nenávist a zlobu, kterou choval k Reigovi a ostatním, kteří mu byli nakloněni. Démon se jenom ušklíbl a pokrčil rameny. Luka a ostatní věděli, nebo si aspoň mysleli, že vědí, že démon jednoznačně lže. Musel lhát. On prostě musí vědět, kde je Yuki schovaný. Kdyby to totiž nevěděl on, znamenalo by to, že ho Reiga drží někde, kde mu bude na blízku, a tudíž nebude snadné se k němu nepozorovaně dostat. Bohužel Luka nemá nejlepší náladu, takže bude jedině rád, když půjde přes Reigu. Rád by mu totiž něco řekl, a kdo ví, jestli by to řekl jenom slovně.
"Kde je Reiga" zkusí se zeptat Hotsuma. Rád by se hnul z místa. Nebavilo ho jen tak stát a nic nedělat. Ne že by měl chuť bojovat, ale bylo to pořád lepší, než se vůbec nehýbat a čekat, až jim řeknou to, co chtějí vědět. Přitom bylo víc než jasné, že to rozhodně nemají v plánu. "Reigu-sama si musíte najít sami" řekne klidně a zase zmizí. Jakoby se po něm slehla zem. Jako kdyby to byla jenom iluze. Všichni se na sebe podívali, ale přesto zůstávali ostražití. Pouhým kývnutím hlavy dali najevo, že by se momentálně neměli rozdělovat, ale zůstat při sobě. O pár vteřin později už běželi dlouhou chodbou, která byla snad bez konce. Když měli před sebou dveře o velikosti asi pěti normálních dveří, museli zpomalit. Ani jednomu se to nějak nezdálo. Za celou dobu, co vstoupili na hrad, se nesetkali s žádným odporem a vlastně s nikým se nesetkali, protože nikoho ani nezahlédli. Měli volnou cestu, což bylo víc jak zvláštní. Démon, kterého potkali hned na začátku, jim řekl, že už přišli, takže je čekali. "Co mají asi v plánu" zašeptal Hotsuma, ale nikdo neodpověděl, protože to nikdo nevěděl.
Před dveřmi se zastavili a dál nešli. Nevěděli, co tam na ně čeká, ale přesto strach neměli. Luka položil dlaň na dveře a mírně zatlačil. Na to, jak dveře byly velké a mohutné, šli otevřít poměrně snadno. "Jste tu celkem brzo" roznese se halou hlas, který patří jen jedné osobě.
Tak jak to tu bude vypadat
22. června 2011 v 17:25 | Moka Sayuu
|
Oznamy
Tak jak to tu bude vypadat, tedy myslím s povídkama =)
povídka "Nezradím tě", stejně jako Jsi jenom můj, se jistě a nezávratně blíží ke svému konci. Ale co nového, tak to asi to, že připravuju novou povídku, která bude ´normální´ v určitém slova smyslu XD (které mé povídky jsou normální, že?)
BUde se jmenovat Soushiki:Toitsu no a snad se vám bude líbit. o čem to bude se nechte překvapit až v recenzi =)
Zde hledá